Sedící akt po koupeli

Josef Baják prošel školením u přerovského sochaře Františka Mádleho a v ateliéru Julia Pelikána a v letech 1929-1931 studoval u profesorů J. V. Suchomela a A. Máry na Státní sochařské škole v Hořicích, v následujících letech na pražské akademii u profesora Otakara Španiela. Do rodného města se vrací roku 1934. Dlouhá léta byl jediným sochařem v Přerově. Pro město vytvořil desítky plastik, pamětních desek, plaket a medailí, které jsou realizovány v městě samotném a na městském hřbitově či vystaveny a uloženy ve sbírkách Muzea Komenského.
Již od počátku své umělecké činnosti se Josef Baják věnoval zobrazení ženského těla. Vymodeloval také mnoho ženských a dívčích postav a torz. Vycházel z realistického až impresivně zabarveného sochařského projevu a vyjadřoval ve svém díle citově a duchovně obohacený obraz viděné skutečnosti. Také mateřství v jeho pojetí se vyznačuje neobyčejným kouzlem podání.
Podstatnou část jeho tvorby představují portréty, ve kterých hledal absolutní formu pro jedinečný a neopakovatelný život zobrazovaných osobností. Stanul na hranici možností zobecňujícího tvaru a sochařské abstrakce a dařilo se mu vymodelovat hlavy, v nichž jedinečnost portrétovaného je převedena na prapůvodní syntetický tvar. 
Celé Bajákovo dílo je svou podstatou organické. Vychází ze života a je realistické, ale nikoliv staticky popisné. Obráží skutečnost obohacenou o životní pocit tvůrce a duchovní napětí doby. Tvorba Josefa Bajáka je svědectvím umělcovy zralosti, který tak zaujal čestné místo v českém moderním sochařství.